V začátcích se s kritikou vyrovnávala těžko.

Někteří hráči je respektují, jiní nad nimi kroutí hlavami. Po slovenských trávnících běhá množství rozhodkýň.

Jednou z nich je VANESA GEŠOVÁ (21), která začala s pískáním po konci kariéry hráčky v roce 2018.

Kdy jste dospěl k tomu, že se stanete rozhodčí?

Už když jsem hrávala, táta se mě ptal, jestli nebudu raději rozhodčí. Říkal mi to na zápase žilinského béčka, kde asistovala Mária Súkeníková.

Tehdy jsme to ale nechali tak.

Teprve, když jsem přestala hrát, spolužák rozhodčí mě dokopal k tomu, abych si udělala kurz. Chtěla jsem být s fotbalem stále spojena.

Jako sedmnáctiletá jsem absolvovala školení a za pár dní jsem rozhodovala první zápasy. Byl to pro mě dárek.

Jak si vzpomínáte na první ostré starty?

V prvních třech zápasech jsem byla na čáře žákům, abych se naučila, jak to chodí. Setkání vedli starší a zkušenější kolegové, kteří mi velmi pomohli. Vysvětlili mi, co jsem potřebovala.

První start jako hlavní jsem si odkroutila v Podhůří a nebylo to snadné. Udělala jsem nějaké chyby, ale všechno dobře dopadlo.

Konkrétně si na další zápasy nepamatuji. Ale vím, že jsem měla vždy stres. A když mi ze začátku někdo nadal, pokazilo mi to celý den.

Jak jste se kritikou vyrovnávali?

V začátcích jsem byla velmi smutná, protože jsem rozhodovala nejlépe, jak jsem věděla. Časem jsem však pochopila, že rozhodčí je vždy ten špatný. Teď se nad tím pousměju a nic mi to nedělá.

Horší fanoušci jsou na mužských zápasech, nebo umí kritizovat i rodiče u žáků?

Těžká otázka. Je to individuální. Někdy jsou u mužů fanoušci slušní. Například ve Višňově jsem měla perfektní zápas, na mé straně byli i diváci. Neřekli na mě křivé slovo, proto jsem byla spokojená.

I na žákovských zápasech jsou rodiče klidní. Někdy jsou však jako utrženi z řetězu. Nadávají a křičí.

U mládeže je to trochu horší, protože rodiče čekají na své děti, zatímco u mužů jdou fanoušci hned domů.

Takže máte za sebou nepříjemnou zkušenost s rodiči hráčů?

Ano, občas nadávají. Někdy mám pocit, že jejich faul bolí víc než dítě. Jeden pán jednou na mě křičel po celý zápas. Jen tak do větru říkal: Ta rozhodčí je slepá, to se můžete i kopat, kluci.

Žádný jiný rodič nic neřekl, ani trenéři či děti, jen on. Nadával na mě dost vulgární, z čehož jsem byla překvapená, protože tam bylo mnoho malých dětí.

Překvapil mě však jeho syn, který začal po něm křičet, ať už přestane. A vzápětí mi řekl, ať ho neposlouchám. Že prý to dělá pořád, a že i jemu to leze na nervy. Chlapec měl slzy v očích, když mi to říkal.