Spolu s manželem pronajímají byt ženě bez domova.

„Vždy, když se mě bulvár dotkl a mě to zabolelo, poděkovala jsem zároveň za to, že vím, na čem mám pracovat,“ říká známá slovenská moderátorka ADELA VINCZEOVÁ. Nedávno si vyzkoušela prodávat na ulici Nota bene. Pro lidi na ulici může být podle ní vzácné, pokud před nimi neskloníme hlavu a pohledem dáme najevo, že jsou nám rovnocenní. Moderátorka v rozhovoru popisuje, proč otevírá těžká témata, hovoří o nálepkování, vztahu s tátou io podpoře pro časopis Zemi a Věk.

Adéla Vinczeová
slovenská televizní a rozhlasová moderátorka,
v televizi začala pracovat už jako šestnáctiletá,
nejúspěšnější účastnice ankety Osobnost televizní obrazovky (OTO),
studovala na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Jaké bylo prodávat Nota bene?

Mám zkušenost z podobné akce, která byla před několika lety. Přišlo mi velmi vtipné, když mě Sandra Tord z Nota bene vyzvala vyzkoušet si realitu tohoto typu.

Já jsem však, s mou znatelnou tváří a hlasem, skutečnou realitu nezažila. Ke mně byli lidé milí a během půlhodiny jsem prodala pět čísel. Byla to pohodička, i když jsem vymrzla.

Prodával také Juraj Hipš, který je ve srovnání s vámi méně veřejně znám. Tvrdil, že ho lidé nepoznávali, byl pro ně prakticky neviditelný. Vydělal osm eur, kolemjdoucí mu dávali peníze a někdo mu chtěl dokonce koupit jídlo. Napsal, že ačkoli bylo předávání časopisů jeho prací, nechtěl být žebrákem. Měli jste tedy dost různé zážitky.

Měli jsme různé zážitky, ale já s tím počítala. Na druhé straně je pravdou, že ani mě si lidé na ulici běžně nevšimnou. Nechodíte přece po ulici dívajíce, zda kolem nejde někdo z televize.